Naše dcera slaví dnes 6. narozeniny. A já bych si moc přála, abych ji dala vše, co potřebuje. A teď nemyslím materiální věci. Ale to, z čeho bude čerpat, až bude dospělá.
Zdravé sebevědomí, empatii, sebelásku a sebehodnotu. Lásku k tomu, co bude dělat, ať to bude cokoliv. Vědomí, že cokoliv bude chtít, může dosáhnout, jen musí vytrvat a dělat postupně vše k tomu potřebné.
Že nic na světě není hloupé a zbytečné, pokud v tom ona vidí smysl. A je jedno, co ji k tomu říkají ostatní.
V jedné přednášce Jima Fortina jsem slyšela jednu, pro mě teď dost zásadní věc. Mezi věkem 5/6 let a 9/10 lety se nám formuje naše podvědomí. Všechny prožitky, věci, které jsme slyšeli a viděli v tomto věku se zapisuje hluboko do nás a my potom čerpáme tyto vzorce v dospělosti. A není to jen to, co máme od rodičů, ale všech, kteří se opakovaně podíleli na našem dospívání. Takže sourozenci, prarodiče, učitelé, sousedi…
Vzpomeň si na dobu, kdy ti bylo třeba 8 let. Co jsi slýchala od rodičů? Od učitelů, prarodičů? Jaké jsi měla dětství?
To všechno máme hluboko vytesáno a velmi se odráží na nás v dospělosti. To, jak o sobě přemýšlíme, jak se máme nebo nemáme rádi, jakou máme sebehodnotu, jestli uspějeme, jestli jsme šťastní, jestli stojíme pevně nohama na zemi, jestli důvěřujeme, jestli potřebujeme mít vše pod kontrolou…
Já měla hrozné dětství. V době, kdy jsem měla mít bezpečný prostor, podporu a lásku se kupil strach, bolest, nedůvěra v nikoho a nic. V této době jsem zažívala, že všechno pěkné se promění v bolest a strach. Když jsem dospěla, neměla jsem o sobě žádné pěkné mínění. Moje sebehodnota byla na nule a sebeláska neexistovala. Jak bych se mohla mít ráda, když jsem v jednom kuse slyšela, že jsem k ničemu, hloupá a ošklivá?
Už chápete moje přání pro dceru?
Za těch už hodně let jsem ušla opravdu velký kus cesty. Naučila jsem se pracovat a opravovat jednotlivé vzorce, naučila jsem se o sebe pečovat. Naučila jsem se mít ráda samu sebe a mít sebe na 1. místě. Stále je však na čem pracovat.
Když jsem byla těhotná, věděla jsem, že nechci a nesmím ty „vzory“ výchovy opakovat. Věděla jsem, že musí existovat jiný způsob a začala jsem hledat. Našla jsem. A jsem za to moc vděčná, protože respektující a kontaktní výchova je něco, co jsem pro své dítě chtěla. Naučila jsem se, jak být pro svoji dceru dobrým vzorem, jak k ní přistupovat s láskou a úctou a respektem. A přesto mít ony hranice.
Dítě za odměnu
Dcera je mé dítě za odměnu. Přišla na tento svět, abych mohla prožít ty dětské léta znova a krásněji. A díky mému muži si všichni společně můžeme hrát, bavit se a prožívat dětské radosti.
Jasně, že si bude procházet jinými věcmi. Musí poznat, kdo je, pochopit svůj význam a najít to, co ji bude naplňovat. S tím ji nikdo nepomůže. Jen už bude mít vybudované zdravé a pevné základy.
Přeji si, aby díky tomu, že jsem našla cestu, měla moje dcera jednodušší start do dospělého života. Aby o sobě nemusela nikdy pochybovat. Aby se nikdy nemusela bát a být na vše sama.
A proč vám to píšu?
Protože jsem byla typický příklad dítěte, které mělo skončit jako bezdomovec nebo násilník. V dětství jsem nebyla předurčena k jakémukoliv úspěchu. Ale já se rozhodla, že to chci jinak.
Bylo to jen na mě. Já se rozhodla, že to budu mít jinak. I když jsem nevěděla přesně jak, věděla jsem, že budu žít jiný život, než jaký mi vtloukali jako dítěti. A našla si mě cesta, která mi dala základy mého úspěšného života nyní.
A to bych přála i tobě. Abys měla dost síly a odvahy udělat rozhodnutí, které tě v životě udělají šťastnou.